Slyš, co to zní za souzvučný hlas! Zefír ho sem milolibě nese, Plný milostného kvílení! Snad to poslední zpěv labutí? –
„Milé skály, utěšené lesy! Radostně jste srdce podjímaly, Když jsem ploula na hladině řeky, Když choť, při mne veslovavší, hrdnul,
Každé křoví do srdce slast lilo, Každá trest a zpružná rákosina! Vy jste rostly pro blahotu naši, Všecko na vás zřelo s laskavostí!
Vy též stromy hrdé, věkovité Viděly jste blahožití naše, Když jsme své tam vyváděli plody, Z nového se žití radující;
Tu jsme zcela blažili se v plesu! O ty slunce, jaké plesné city Budilo jsi v nás hned na osvitě! Vítali jsme tebe vroucím zvukem,
Pěly oslavu tvou ptactva davy, Vůní dmulo kvítí balšámovou! Když jsi zašlo, podjaly nás trudy, Jakby zhasnout mělo všecko žití;
Návrat tvůj nám vzkřísil nový život, Mému choti nebudeš víc svítit, Hlava klesla, zmizel podnět žití; Běda! nemám tebe spatřit více!
Pokrm všecken se mně zošklivuje, Všudy hledám laskavého druha, Volám na něj upřímnými zvuky; Více se hlas jeho neozývá.
Bol mě klíčí, rozdrtí mně prsa, Vycházet tě slunce neuvidím?! – Co to? podjímá mě nadechnutí, Vidím ve osvitě nové příští,
Zřím zas chotě, patřím nové slunce, Zjevuje se vyšší blahožití! Cítím to teď, co si často řečil, Vousatý ty muži, bydliv v skalách;
Ohlas opakovával tvou mluvu: „„Není u vesmíru smrti žádné, Božská jiskra jestiť živobytí, Nemůže ta nikdy v světě zajít,
Blížíme se k nejvyššímu duchu, Daleká tam, předaleká cesta, Nežli dojdem nejvyššího stupně, Nežli dojdem k tvořícímu svitu. –““
Nemýlí mě nynější má citnost, Prsa jímá neukojná touha, Pudí vřele po neznámé říši! Pamatuji, co muž posléz řečil,
Obrácený k nebi v důvěrnosti: „„Stojím osamělý, večer hrká Žití mého, jej jsem nepochopil, An se jevil v okouzleném svitu.
Přepodivný, tajemstlivý plamen! Již se hrkem půlnoc na mne valí, Nebojím se, šerá noci, tebe! Svítilo mi jiné světlo v duši,
Naplnily nadějí mne hvězdy. Oko rozumu mír věčný ducha Pochopilo, jistí neskončenost! V svitu pluje, jiných dojdu krajin,
Cítím nový porod, svit se kmitá Jitřenky té nové!““ – Klesna dokonal. Nejsem marně nadešena touhou.“ – Též ta hlavu sklonila, zpěv dozněl:
V duchu však zní ohlas temné věštby.
Cookies on Poetry Cove