V nemoci zlé Květka bolně kvílí,
V náručí ji držel chot.
„Není v světě dražšího nic nad život,
Jest tak krásný – sladký – pryč se chýlí.
Opustím již v malé době svitu,
Obklíčí mě strašná doby noc;
Mdlím již, nedoufajíc na pomoc –
Veta po všem, po milosti citu.
Zajít v mládí hrozně srdce bolí;
Pomni někdy na milenku svou,
Milovala tebe láskou ctnou;
Po ničemž již skoro nezápolí.
Dychtím ještě světa oko jasné
Spatřit, uzřít vinoucí se květ,
Blahé žití družek; mizí svět,
Maže se vše z mysle, všecko hasne. –“
Srdce jí v tom puklo. Celý trne
Její ztrátou podrcený druh;
Líbá ji tak, jakby v ní dlel duch,
Mrákota se v jeho oči hrne.
Zpět ji volá, hojné slze noře,
Vede přenáramné kvílení:
„„Bez tebe zde smutné bydlení,
Vím, že záhy zahubí mě hoře.““