V mládí jsi se v znělkách nastěžoval,
Jak jsou střely mé tak bolné péče,
Bez nich v poklidu že život teče;
Teď chceš, bych ti Hrdku nakloňoval?
Tenkrát jsem se po mudrctví pídil,
Našel jsem jen důmy pochybnosti,
Život necitlivý bez blahosti,
S Danaidkami jsem moře cídil.
Aha pykáš! Pochybil jsi arci,
Ať tvá prsa za to marně úpí,
Ranilo ji mladší oko supí,
Posměchem ať splácí plání starci.
Nechám sňatku; hrdost její snesu,
Má ta nepříznivá krása vědět,
Že jak možno jest mi na ni hledět:
Že jsem již blah, a že pluji v plesu.