Ve snách ten básník podivné vidění Patřil: Jak vážně vine se podoba Z neskončenosti oceánů Velebná, vznešená v skvělé záři.
Kles’ před ní celý okouzlen půvabem, Dlel v podivení, v uctě a v pokoře, Znamenal, že to vyšší plémě – Kolem tu sborové čněli věštců.
Jeden z nich řečí: „Dlíš proč tak v úžasu, Což neznáš plémě božského Čechye? Obyvatelku této vlasti, Duševních Slovanů drahé jetve?
Třpytí se mnohá na jejím obzoru Hvězda skvějící: tamto, hleď, v daleku Vyniká chvění dávných pěvců, Které i cizinci obdivují.
Zři vzhůru, kterak leskne se hvězdění Zbožněných mužů! zašli ti pro pravdu, Cvičili vlast svou pevnou vírou, Získali podivu u potomstva.
Tam vidíš skvělé hrdiny: válčili Pro vlast, pro vládce, velicí předkové Rodin! Homéra jsouce hodni, Jim posud národní schází zpěvci.
Nezáviď slávy jinému národu; Ať s tebou skoumá o přednost zápasit, Ať i mu štěstí lépe přálo, Slávie v jarosti stojí pevně.
Svár v náboženství rozbroje rozkvasil, Síla se vrhla naproti přesile, Národ vloh jevil vynikání, Ty by ho samoděk udolaly.
Neušla sice záhubné pohromě, Národ každý má své doby osudné Nehod a štěstí, nezašla sic, Noc ale prospala věkovitou.
Bylo víc věků potřeba k oddechu, Nyní zas věští dennice nadějná Nového jitra šťastný příchod, Mladého života rozvíjení.
Proud světa stále k předu se kolotá, Hloubá vypátrat nálezy v umění, Vnuknutí božské: ó jak se tu Ctná naše otčina opozdila!
Kterak se skvěla! Není to předsudek, Takovou vlast svou velebit: ourodnost V ní sídlí, předčí jiné počtem, Živostí proniká její mluva.
Výtečná předků povaha jevila Statnost a jarost, podnikla s národy Velikými půtky kruté, s Franky, Též s davy Tatarů velechrabrých.
Střehouc svůj jazyk, vynikla v umění, Mnohý i národ předešla v osvětě, Přetrhla se jí maní chůze, Lze bude dáleji pokračovat.
Třeba jest věků, nežli se vyvinou Plody vysostné z temnotné směsice, Zářící slávy než se dráha Zbratřených Slovanů dostíhnout dá.
Však ručí za to povaha národní, Ved’ někdy žití v oučinné jarotě, Nezmizel duch mu usazený, Oslonu miloval, zpět se vrací.“ –
Zplesal tu básník: „„Vítej mi Čechye, Matko posvátná! přijmi mě do počtu Svých posvěcenců, božských kněží, Život chci ztráviti ve tvé službě.““
Ukaz tu hlavou pokynul; kolem hned Obstoup ho zástup, poznal v něm pilného Procházku, Tomsu, Pařízka též, Hluboce skumného Dobrovského.
Tu procit, praví: „„Sen to byl jedině, Jak blahý! kýž se v skutečnost vyplní! – Kam hledím, vidím všude temno, Dohonit cizince sotva možno.
V tom nepostačí oučinnost jednotná, Sbor budu hledět probudit vlastenců K ohromné práci, ať jest marná – Pro vlast i pokus jest chvály hoden.
Dá se sklad uměn použit cizinských, V skrovnost se snesou, v život se promění, Jeden od druhých se je dluží, Roste tak osvěta všeobecná.
Však náboženství třeba je zachovat Při všem vzdělání, to vede k blahotě, Pak se vlastenství plamen musí Stříci, neb tento je duší vlasti.
Pučit se počnou v povaze národní Květy básnictví – duševní blahota! Plaší to strasti, tíže denní, Mysl i k výsosti pozdvihuje!““ –
Každý blesk, co tak proletěl oblohu, Jemu byl zvěstem naděje ohnivé Příštího vzniku vlasti svaté, Nedal se odstrašit nikdy vzdory.
V svém předsevzetí setrval horlivě, Až mu přestříhla Sudice života Nit: zašel blaze, neb zřel, jak se Ve vlasti dennice nová třpytí.
Cookies on Poetry Cove