Byl jsem blbý jinoch, mně se v cestu
Lečky milkování vrhly samy,
Nerozuměv, opovrh’ jsem mamy;
Po zřídlech jsem pátral uměn zvěstu,
Ve vědách jsem trávil dny i noci,
Do vaší se odevzdaje moci.
Když věk nastal, kde zná Mílek budit
Nové city, k milostnosti pudit,
Chtěl mě svésti z zaměřené dráhy,
Lhostejnost k vám vykládaje za ctnost;
Okusiv však ve vědách již bláhy,
Navnadily jste mi zlatou pracnost:
Vyjasnivše tajna míra roušku,
Žil jsem jako v opojeném doušku.
Nelituji doby nebezpečné;
Že jsem vyváz zhola, srdce vděčné
Za spásu vám tabulku tu klade:
Přejte starci ještě snění mladé.