Mnozí páčí za blahé jen ostrovany, Co tak žijí posud ve nevinném stavu; Příroda jim sama poskytuje stravu, Za krm kokosy jsou v hojnosti jim dány;
Netřeba jim šatstva, žádné práce, Nevědí nic o starosti, klamné čáce: Žijí nevědomě tak co děti, Lze jim stále, tak co ptactvu, hráti, pěti,
Za šťastné to pokládá svět živobytí; Jest to ale zvířecí jen žití. Nezdá se být člověk k tomu stavu Pouze zřízen; tvorce mu dal skvělé vlohy,
Vštípil rozum, jiskru božskou, v hlavu; Nosívá ji zhůru do oblohy: K vyššímu jest zde to nahé plémě. Má si podrobiti země,
Snahami se k výši zdokonalit: A tak musí život ztvrdit, zkalit. Nah sem přišel, k tomu bez vší zbraně, Nevynik’ tak zhůru maně;
Nýbrž prací, tou jest světa pánem; Jest tak v stavu tepat nejlítější zhoubce, Potýkati s největším i velikánem, Podmanit i, co jest skryto v hloubce;
Nezpomáhá tu nic, rychlost, v letu křídla, Ani skrytá ve skalinách sídla; Netrpí nic, coby bylo škodno, Přivlastní si, co mu k skytu hodno.
Ba i zvířata si přived v podrobenství, Prokazovat musí jemu poslušenství: K vození tam vychoval si spřeže, Ono zvíře jej, co pána, střeže,
Ano v nebezpečí životem jej brání, K tomu ještě jiné plody shání. Toto k nošení mu nastrkuje záda, Tam zas oděv jemu nosí celá stáda,
Honosí se v jejich skvělém rouně; Jiná k jeho krytí poskytují houně, Tam jej mlékem zasobují skoty, Konají i pracná díla do lopoty.
Vzdělanec i nad živly svou vede vládu, Hradí vody, vede je, kam třeba, k spádu, Ty mu musí konat nesčislné práce; Káže větru, ohni tak, jak vládce,
Ano hromu vykazuje meze. Sám se vznáší také do povětří, Spolek těchto živlů břemena sám veze: Pudí lodě, sílu svou tak šetří.
A když ostrovan jen za byt brlohy Volí, onen tvoří pohodlné stavby. Ty a jeho přeprospěšné plavby Vysost ducha jeví. Skoro oblohy
Dotýkají se tam skvělé pyramidy: Podiv jeví mosty, palácové střídy, Tarasy též, pak i vážné svaté chrámy, By tak tvorce bydlil mezi námi.
Zdají se to býti díla čarodějná! Hleďte dále, jak loď přestěžejná, Jako labuť, ve své kráse pluje, A jak drze hněvům živlů odporuje.
Nehrozí se jich ten hrdý smělec, Zanechá jim maní, kam chci, meci. Na kompas svůj hledě, míří jako střelec S potažením průvodící hvězdy;
Nezabloudí, vykoná své sjezdy. Nahoře tam tato světla věčná Vnikla v srdce lidská čáku vyšší; O tvorci tam mluví slova řečná,
Které ostrovan ten sotva slyší: Ta i jeho mravy zvýborňuje, A tak výš a výše postupuje. Ať dál onen hledí, ještě co tu vzdělanec
Vyved’; poslyš, jaký souzvuk strojů! Kouzlí, opojuje, jakby nebes čekanec Vyloudil je z temných zdrojů. Též ať hledí, jaké vyved’ ze skal tvory;
Zdají se ti dýchat, zdá se, že tu vzory Vnuklo jemu nebe. Ať zří také malbu; Oko nerozezná barev šalbu: Jsou to živé plody obraznosti!
Dále mlčím, jaké vědomosti, Umění též získal: kterak kráčí výše. Co mu pokrm, pohodlí a číše Poskytuje! Jaké vnadné vyražení!
Jak duch jeho pluje v nadešení! – Co lid přivedlo to k také vzdělanosti? Pouze pracovitost, snaha oučinnosti. Ní jen roste těla, ducha síla,
Ní se vyvinují zvýbornilá díla. Při tom rozmohlo se lidské plémě, Obživit jej nepostačí země; Národ vzdělaný si dopomůže lehce
Vzděláváním země, vydržením hovad, Naučil se je pak k blahotě své chovat; Kdežto divoch, an pracovat nechce, Lidským masem sititi se musí,
Při svobodě mrazu, bídy dosti zkusí, A pak bývá druhých pronárodů plenem, Posléz zacházívá celým kmenem. Jináče to; pracující plémě lidské
Tvoří sobě sady hesperidské, K všemu snadnost podává mu zkušenost, A tak získala se jeho vznešenost.
Cookies on Poetry Cove