Lékař, co k nám chodí, nazývá
Pouhou nemocí mou lásku pravou;
Snad sám třeští, vždyť se cítím zdravou,
Svatému se citu vysmívá.
Starec necitný jest nečlověk,
Proti lásce předpisuje lék.
Jest to pouze první milosti
V prsou kouzedlné probuzení –
Proniká mě celou opojení,
Žiji všecka v nové citnosti;
Vemte mi ji, jistě mrtvá budu,
Nechci žíti bez tohoto pudu.
Vaše rada se mně nehodí;
Bez něj všecka radost mně tu hyne!
Není možná milovati jiné!
On v mém srdci všecek vévodí.
Po něm cítím stálé toužení,
Na něj myslit plodí nadšení.
Vy se témuž citu rouháte:
Básníci ho nadevšecko slaví,
S ním se mnohý na čas žití baví.
Což pak téhož pudu neznáte?
V nich mě vnadil tento blaha zdroj,
Jaký pro něj podniknut byl boj.
Vaše tvrdost srdce podrtí;
Při ní se ni mysl neokřeje.
Což mně platen život bez naděje?
Mne předc plápol posléz usmrtí.
Nechci užívati koření;
Zdráva budu – přejte spatření.