Kdyby štěstí přálo lahodnosti
Věčně bratra tvého požívat;
Vjeho objetí bych měla dosti,
Nechtěla bych ničím oplývat.
Mé pak srdce potvém strejcy touží,
Sním jen kdybych byla spojená;
Proněho se vedne vnocy souží,
Snímbych byla věčně blažená.
Přenešťastné ženské pokolení!
Žádat nesmíš, koho miluješ?
Podrobené jsy ty navolení,
Zřídka ruku zlásky daruješ.
Jakž jsou muži nadnás blaženější!
Lásku mohou každé darovat
Dle líbosti, y té nejkrásnější,
A se vpožívání radovat.
Šťastná jsem předc, žes má přítelkyně,
Lásku tvou chcy strejcy prozradit;
Že chceš stále, vsmutné y hodině,
Jeho trpký život osladit.
Zato tě má hojně darovati
Bratra mého milé objetí;
Až zví, jak ty ho chceš milovati,
Vstříc ti donáručí poletí.