Hle, jak plesně na mne hledí květiny,
Na svých trsích honosně se pnouce;
Blaží se tak Vesniny ty plodiny,
Ve své kráse vůni libou dmouce.
Hle, tam růže skví se ve své vnadnosti,
Plna co choť milostného citu;
Slaví čackou bytost pudné jarosti,
Rdíc se líbezněji nad osvitu.
Tam zas šeptot živých toků zve,
Ve křoví zní ptactva štěbetání;
Ký tvor nazvat může svým to vše?
Ten, co cítí při tom pookřání.