Krása duše hledí z oblíčeje,
Vzdělaností okrášlen jest duch:
Čistota se sličností svou stkvěje,
Nad ní mocy nemá Lásky Bůh;
V činech všech jen jeví ušlechtilost,
Kdo ji sezná: cýtí čistou milost.
Jako mudřec pravidla dí pravá:
„V spokojnosti bydlí blaženost,
Světská marnost bublina jest lhavá,
Poklad pravý ducha vznešenost,
Šťastný není, jenž má zlata sklady;
Blažený jest skrovný, prázden vady.“
Zpívajíc když hraje na kytaru,
Každý jest hned jenom pouhý sluch;
Obdivuje hudebného daru,
V líbeznosti pluje jeho duch;
Její zpěv a líbezné strun znění
Podjímá ho jako v okouzlení.
Její krása těla v milém květu,
Kterou vnadí rajská čistota,
Dokazuje k podivení světu,
Jakou moc má její jednota:
Kdo ji vzhlídne, dívku obdivuje,
Srdce tratí, plésá, občerstvuje.
Ctí jen hochy, jejichž bystré hlavy
Předčí nad jiné vždy schopností,
Netěší jí větrníků mravy,
Pohrdá vždy jejich milostí:
Moudrého a ctnostného sy váží,
S tím se život šťastný vésti snaží.
Kdo chce vědět, kde to děvče vězý,
Ať jí hledá, hodna milosti:
Netřeba se pídit přes pomezý
Lidské: jednotlivé vlastnosti
Najde: též y děvče čilé, skrovné,
Však tíž, vykázat jest mravy rovné.