Praví se, že divné pokolení Básníci jsou, jakby v tento svět Nepatřili; chodí v vyjevení, Po prospěchu nechýlí jich vzhled;
Duchem vřelým šetří srdce lidské, Pokojí se planým ovocem, Ač i slaví sady Hesperidské; Najdou lidstvo vzdorné pomocem.
K nim se zamilovaných sbor hodí, Brzo plesem svítí jeho tvář, Brzo se sklíčenou hlavou chodí Mezi životnými, jako snář.
Ti si při spatření porozumí, Žijí v obapolném soucitu; Idealy kouzliti si umí, V milence ten, onen v varytu.
Ale které básnictví Bůh citem Vyšším nadchnul; ti jsou věštcové! Naplňují příští pravdy svitem, Ti jsou v letu praví orlové.
Tito hlásajíce v opojení Vrstevníkům nový věku běh; Slyší věštby jako v okouzlení, Mní, že blíží se sem rájský břeh.
Spokojí se bobkovými listy, V nich jim pozůstává snahy skyt, Žijí pro ně s druhy v nenávisti, Duch jich nemá na zemi zde byt.
Šťastné duše, které nenáchylný Rozžíci a nadchnout může věk, Musí je pud vnadit neomylný, Za obět se kladou samoděk.
Ale ať se pevně vyšších štítí, Jestli milá jest jim bezpečnost; Tito mocnějšími být se cítí, U nich platí lesklá skutečnost.
Ať se vyhnou vnadné ochechuli, Míst, kde pravda čistá uráží, By se božstvím sebe více pnuli, Přítomnost tam jejich překáží. –
Umění to pro mnohé jest kletbou, Tlačívá ho světa lakomstvo, Neváživši, jak jest blaha setbou, Teprv žehnává ho potomstvo.
Zapuďte ho, nechcete-li nouzí Zajít, jsteli prázdni obživy! Nebo nejste duchové jen pouzí – K čemu po úmrtí podivy?
Cookies on Poetry Cove