Ta naše stará babička
jen od pohádek mladne,
ta zabzučí jak včelička
a řeč jí na rtech sladne.
Až po krk v kožich zapiata,
jde ke kamnům a sedne,
a hned má všecko ze zlata,
jak na sluníčku ve dne.
Hrad na vrch zlatý postaví,
v něj princezny a prince,
šat zlatý dá jim, z hedbáví,
a v truhly zlaté mince.
Pan král má zlatou korunu,
má v očích mnoho spaní,
spí v ložnici i na trůnu
a nemá rád svou paní.
Kol trůnu švarní panici,
ti od zlata se lesknou,
král zvedá k nebi pravici,
má dlouhou chvíli, tesknou.
A jedou na hon, do lesa,
kde zlatý ptáček bydlí,
kam lítne, má svá nebesa,
kam sedne, zlatou židli.
A jedou z lesa na louku,
kde zlatá včelka bzučí,
tam kvítky v zlatém klobouku,
kde vdýchnou, vůně pučí.
A jedou dál až po skály,
kde zlatý pramen prýští,
kde dívkám zlaté pokály
se bílou rosou blýští.
Pak les je velká komnata,
král vystrojí dvě svatby,
a ptáci, včelky ze zlata
tam hrajou nové skladby.
A když ta hudba zahrála,
král pozval na sto dětí,
nás babička však pozvala:
„Jen pojďte, zlaté smetí.“
Ty naše milá babičko,
bůh živ tě mnohá léta,
až pozlatíš, jak sluníčko,
nám všecky krásy světa!