Šustilo mladé rákosí,
volalo na mne, kývlo si,
rádo se někdy pozeptá,
rádo mi leccos pošeptá.
Zvláště kdy v luny potají
děvčátka tam se brouzdají,
každá si něco zavzdychne –
rákosí hned to zachytne.
Ale dnes šustí ve zmatku:
stalo se tuhle děvčátku,
přišlo sem, srdce znavené,
okřálo, a je studené.
A co mně ještě s podivem:
rákosí jest jí stelivem,
poduška hlavě z leknínů,
přikryvka jen tak ze stínu.
A co mně divno nejvíce,
němé ty v smutku bělice:
postojí, sotva uvidí –
vše to nenašla u lidí.