Mně cesta lesem náhle klesá,
les řidne na průhlednou stromů zeď,
a zevšad vidím němou odpověď:
tu stojím na hřbitově lesa.
Hle, velký hrob, porostlý mechem;
jen povězte, kdo v lůno jeho kles’,
kdo sázel rudý kolem něho vřes,
kdo rosou lkal tu, kvílel dechem?
Tam stojí nalomená bříza,
půl jako kříž a jako kazatel,
kol strou se kosti práchnivělých těl,
list, větev, kmen, jimž uschla míza.
Keř jalovec v žebrákův pychu
pne na pomník se táhlé cypřiše,
tam skála čeká, kdo-li napíše
verš o spáčích a jejich tichu.
A němo kol. Tu z blízkých strání,
křik’ sokol, vylít’, náhle k bříze kles’ –
už vím: co tvorů chová šumný les,
sem sletují se v umírání.