Starý javor, básník starý,
v písních dřímá na mechu,
přišlo dítě osiřelé:
„Dej, javore, útěchu.“
„Bloudím unavené lidmi,
duše hladem umírá,
každý má jen pro mne kámen,
srdce své mi zavírá.“
Starý javor zamyslil se,
vlastní ňadra rozevře –
„Půjdem, hochu, uvidíme,
zdali které otevře.“
Spolu chodí – div divoucí!
Co je písní po lese,
na housličky v smích je pláčou,
a to srdcem otřese.
Spolu chodí – div divoucí!
Starý javor – srdcí pán,
a kde srdce jenom kousek,
zotvíráno do kořán.