Pozeptaly se písně mé,
kde vlastí jsou a rodem,
a já ploul s nimi po slzách
až k duši křištálovým vchodem.
A bylo tam jak v zahradě,
vše pučelo a květlo,
radost i žal co poupata,
a z myšlenek teplounké světlo.
A nebe láska klenula
a žal byl hájem tmavým,
s oblohy rosa kanula
a háj byl smutkem usmívavým.
A bylo slyšet šum a dech,
jak hledá struny zlaté,
poupátka k tanci vstávala
a každé bylo boubelaté.
Křidélka jako motýlek,
jak andělíček líce –
poznaly písně domov svůj
a sester měly na tisíce.