Bloudila v hájů sklepení,
zahrabat dítě v lupení –
před časem květ byl utrhlý,
za to ji lidé vyvrhli.
Příroda – také matička –
tonula v slasti celička,
blažena prostřed rozenců
tvořila květy z pupenců.
„Ustaň a nelam poupě to,
mám pro ně v život zaseto:
viz, jak mu volám ze hrobu
jaro i všecku ozdobu.
Vyvádím jemu k obsluze
ptactvo i stromů haluze,
matka jsem všeho odvěká –
stvořím-li, blažím člověka.
A kdo se na něm prohřeší,
nechť ho nic v světě netěší,
jaro mu vadni v starobě –
zvrh’ť se mi v lidské podobě.“