XXII.

Tvor nebohý! Nebť voda ve vln pýše, teď náhle syta lichých rozmarů, již také rostla zas jak ve varu, a loďku zvedala, však rvala spíše.

Což jí byl život! Co života touhy! Vše strhla, co jí chtělo v cestě stát – co živel cítila svůj majestát, a on ji vyzval: nářek – zvuk to pouhý!

Co člověk jí, co jeho srdce tepy, zdaž sem či jinam vykáže jim směr! Však druhdy život z ní vychází ster, dnes heslem smrt, a smrti krok je slepý.

Dnes ona valí veleproud svůj šumem, jenž jako páru zhltí srdce zvuk, v triumfu nedbá malicherných muk – a co jest člověk s srdcem vším i umem!

A loďka zhoupla v zvlnění se stalém, jak by se již již měla zmrštit v před, a nový náraz ještě výš ji zved’, a nové vlny k ní se shlukly valem.

Tu Tomeš se zbytkem zmořené síly, jak zoufalý loď k skále přivíral, vln nátlaku se zády opíral a prsem dívku chránil s celou pílí.

A voda rostla dál a on chtěl žíti! A z břehů života nic nekmitá! Však tonoucí se stébla zachytá – on chytal mžik: víc nelze zachytiti.

„Jsme ztraceni,“ on náhle jako z hrobu, nebť bránu světla zřel již zamčenou; jen dodal jako na rozloučenou: „O, my se našli na kratičkou dobu!“

Tím jakby vše již řek’, co chtěl tu říci; pak již jen zíral dívce do oka, jež lesklo se až z duše hluboka, nebť psáno mělo na své zřítelnici:

„A my se našli přec!“ Mocnosti boží, jaká mu nemoc smysly vysmahla, že v přelud jej tak mocný potáhla: on život zahléd’ v smrti děsném loži!

O, je-li klam to, klam to nad vše krutý. Nad sebou vidí láno jako v kmit, jak hada, jako blesk se klikatit, u břehu pevný z lidí uzel skutý,

na skále výše Katuščina hosta, a vše to volá těla pohybem, by neváhal ni dlením, pochybem a zachytil, co kyne mu tak z prosta.

O, klam-li to, klam nad vše pomyšlení! Však zachyt’ jej a nechť je přeludem: v mžik obtočil jím dívku v mocný jem, obtočil sebe – a jsou zachráněni.

Tak píseň. Dodat-li co zapotřebí: nuž nová zář jim v svět se rozstřela, a nových světů tvar rozevřela – po bouři s duhou svět se rovná nebi.

A radost duha jest, když zleští líce; ta nad jasmín a břečťan napnutá až k loubí šípků byla sklenutá – tam svět měl o dva šťastné lidi více.