Věc divná, jež se s Tomšem udála.
Jak by pojednou kůra roztála,
jež smysly jeho jala v kruté mdlobě:
nastal mu v duši zápas přebolestný;
nesmírná tíže vnitřní únavy
jak příval, který všecko zaplaví,
jak právě ten, jenž jal je v jícen lestný:
žal, lítost, smutek v hrůzodivé směsi
s vším bolem vrhly mu se do duše,
tam hlasy zvedaly až k ohluše,
jak když se v Tatrách v bouři zvednou lesy.
Prsa mu stoupala jak vlnobití,
hlas v nich byl jako v slzy porozlit,
a jediné, co mohl promluvit:
„O, nelze, nelze mi víc odpustiti!“
O, teď to cítil, jak i duchem krásná,
tak krásná, jak nesmírný jeho bol!
Zvuk, oko, dech, jejž cítě viděl spol –
jaký to soulad, jaká duše jasná!
I těla kyprá něžnost, v úběl tkána,
jež cudna v šatu zbyt se halila,
duch, srdce, tvář – tak ve všem spanila
a lesknouc se jak jarní haluz z rána:
to vše jej jalo prudce tak a z náhla,
že byl jak ze sna leskem oslněn,
před ním stál v plné záři mladý den,
a duše jeho žízní po něm prahla.