XVIII.

„Jen ona dospěla k onomu břehu?“ jak v kletbu Tomeš k nebi zaupěl; snad že v něm každý cit již otupěl, snad že byl cit mu v nejmocnějším sběhu.

„Můj život! Mistrné to losu tkání! Stůj, věčnosti, a slyš! Vše probudit, co člověk z prsou nemůž’ vypudit, co s ním se rodí, jak ruch krve maní,

jak duše teplo, jako srdce hnutí, co v něm i s ním jest tukem života jak míza, která v stromě kolotá – a když to vše se chystá k propuknutí – –

Stůj, osude, a slyš: mně vyssát kořen, oklestit větve, listí oškubat, mráz pustit v poupata, když chtí se hřát, nalomit srdce, až i duch s ním zmořen –

tak v jeseň vystavit mě v době jara: kmen otrhaný v celé nahotě, oloupit mě v snů rájských plnotě, sžžít v popel, lidského co ve mně hárá –

tos na mně spáchal bez milosrdenství a žitím zvals, bys moh’ se pobavit! A nyní na prahu mne zastavit, kdy házím zpět to lidské pokrevenství?

Nuž odmítám té pídě délku zradnou, tu shasínám ten zbytek vědomí, zpět vracím pahejl s jeho úlomy – já nechci s životem mít přízeň žádnou!“

Již loďky okraj trhal silnou rukou, by od skály ji vrhnul v jícny vln: v tom zrak Katuščin prohléd’ něhy pln a prsa zvedla jí se divnou mukou.

I vztáhla ruku nad hedbáví hladší, v očích jí zlesk’ se nevídaný vzlet, líbezný úsměv ovládnul jí ret, co promluvila, bylo nad vše sladší.

„Cos, Tomši, pravil, já sic neslyšela, však zdá se mi, řeč byla strašlivá; slov těžká hrůza posud doznívá, až duše má se cítí ohlušelá.

Můj milý, není čas již k naříkání. O, kéž jej mohu láskou vyplnit, kéž mohu všecku v jeden doušek slít, bych teď ti podala jej v zulíbání!

Kéž všechen život, ten, jenž být měl příští, lze vtěsnat v zbývající času mžik! Však čas jest závistivý ukrutník: co nelze prožít s ním, to krutě tříští.

A přec! O, kéž má duše ze vší hloubi, kéž všecky skvosty může vyvážit, bych mohla jimi tebe oblažit, než noc je vrhne v neproniklé zhouby!

O, cítím to, jak poklady to drahé, an právě s nimi mám se rozloučit; můj život do šedin měl vystačit, by tkal tvé žití v jedno pásmo blahé.

Mé celé příští mělo být jak svátek, jejž kropí světlem teplý slunce hled, tys v svátku tom byl modlitby mé střed – já měla duši z paprskových látek.

Ba bylo žití mé jak z kvítí tkané, jež bytost tvá u vínek splétala, já v rozkoš jako ptáče vzlétala, když vidí luhy jarem obestlané.

Ba mělo být mé žití nad vše dlouhé, by ruka duši, srdci stačila: mne přetíž touhy k tobě tlačila, jak lašťovku, když hledá jaro pouhé.

Ach, konec nenadálý vše to loupí! Však tolik nemá moci nad námi, by zprovodil nás v svět ten neznámý, a život náš být musil v konci skoupý.

O milý, milý! Taká jest má síla, že s tebou zmírajíc jsem blažená, má duše ve tvé jest obsažená, a plesá, vždyť jest dílem tvého díla!“