Nebi dozdály se hvězdy,
jen ta jedna denice
co sen k ránu nejkrásnější
skví se ještě nejvíce.
Na východě hora v zlatě,
tajný poklad odmyká,
a co na ní růží květe,
k nebesům až doniká.
Mlhy bílé, jako z týlu,
z řeky táhnou nad námi,
kudy táhnou, listí kropí
stříbrnými kapkami.
Slavík přestal ponocovat,
z hory paprsk vyletěl –
den se budí do myšlenek,
do růží a do světel!