Prask – všecko otřáslo se tupou ranou,
jak když se žebra potrou v zimnici;
loď sténala v vln kypré zpěnici,
a smrt již měla oběť na vybranou.
V tom loďka stála. Zachytla se krajem
o hranol skály, skrytý pod vodou:
zaň držela se divnou doshodou,
jak když se ruka ruky chytne vzájem.
Aj div! Loď stála v místě skoro tichém:
jak ostrůvek to z klidné vody stlán
a vlnami jak plotem obehnán,
jež plazily se kol hrozebným šplichem.
Ba Tomeš, jak mu voda svezla nohu,
moh’ nohou opříti se o skálu:
opřel, a držel v síly návalu
loď, dívku, skálu – vše v jediném stohu.
A ještě víc. Proud byl tu v lehkém hnutí,
že loď spíš podpíral, jak ramenem,
že Tomeš dívku v chvatu zmnoženém
moh’ složit na ni jako k spočinutí.
A složil ji. Však nebeské vy moci –
teď teprvé též na ni pohleděl –
tať byla kleslá jak lilie běl,
a víc než dnem již obestřená nocí.
Zrak přimknutý a ústa prosta vlády,
a hlava na rameno skloněná,
a ruka jako peruť zlomená,
bez dechu prsa, a jen plná vnady.
A šat, jenž zbyl jí, prosáknutý splýval,
a s tělem slepen, v měkké lahodě,
však šatem víc byl jen po náhodě,
nebť více očím jevil, než-li skrýval.