Jde mladistvý potok olšinou,
hoch usednul si tam s dívčinou,
a povídají si objetě,
co nejkrásnější je na světě.
Jak potok se vine pod strání,
jde ku mlejnu, kola pohání,
jak každé to okno ve chládku
si drobounkou vroubí zahrádku.
Jak nad okno k římse, pod krovem
se jiřička hlásí domovem,
jak zobaté krčky v napětí
jsou na stráži, kdy k nim doletí.
A pak až tak jednou, pospolu,
z těch oken pohlednou do dolu,
a na kola, vodu v odletě –
co může být ještě na světě?