Tak spěli bez cíle a beze stopy;
převrhlá loďka celý jejich svět,
a svět ten jako křehká stromu snět,
s níž urvanou si větry žerty tropí.
Ba smrt si s nimi hrála již jak s lupem,
jejž pohltí, kdy jí se zalíbí:
prodléváním si chuť jen vytříbí,
pak labužnicky k hodům sedne s trupem.
Ba již i do nich zatínala spáry:
tu šat jim škubouc hrotem skrytých skal,
tu v světlo očí házíc pěny kal,
tu v ňadra bušíc zvlněnými sváry.
Tak spěli dál, čím dál, tím blíže konci,
jenž ukrutně s svou ranou prodléval,
by dovršil, co v kapkách naléval,
an vše již spiklo se, být na ně honci,
an všecko zamklo se, co sluje svitem,
an slovo vedla pouze beznaděj,
an v posledním byl šeptu žití děj,
an srdce tlouklo zlomeným již citem.
Tak spěli dál: v tom vln zcuchaném letu
dvě bubliny – dva lidské životy,
v nichž všecky duše lidské tepoty,
schopné v tom pouzdře nejvyššího znětu,
hněv, láska, naděj, touhy strast i síla –
vše slilo se do matné krůpěje
jak ve kahánci zbytky oleje:
dech stačil na zmar nádherného díla.
Tu snad již vlny naposled se spjaly,
by rozhodly to v příštím úskalí:
již loďku z všech sil pěstí porvaly
a mrštily jí v úraz vychytralý.