Nač dýl si ňádra ostřežit,
kdy nepřítel již vzal mou duši?
Mé srdce je v Tvé zástavě,
a zmoženému pouta sluší.
Šat pýchy svlékám se sebe
a k prachu nížím hrdé čelo,
v mém oku slzy vyprahly –
a slovo na rtech oněmělo.
Již vidím květy oprchat,
na místě rána již se šeří,
mé lásky hvězda zhasíná –
a přec má duše v Tebe věří!