Vše bylo ztraceno. On jedva chytil se loďky zvrhlé jedním ramenem, a v druhém dívku zvedal vztaženém, a bezděčně jí v vlnách cestu mýtil.
Ty brzy nad ním vítězně se dmuly, hned zase pod ním jako zmožené, a dívka – pírko na bouř vržené – jak sama vlnou, na vln byla zvůli.
Tu vnořen vlas, tu šíj nad pěnu bílá, tu roucho prosáklé se neslo z nich, tu noha, lesklá jako padlý sníh – jen ruku tiskla Tomši, co jí síla.
Ten přitáh’ ji, až obemknul ji pevně, až víc než sebe nes’ ji nad vodou, jež tanec vedla divou lahodou, tu ve vír, tu se ve skok točíc zpěvně.
Tak mezi břehy letěli jak střely; a břehy stály pyšně v plnu vnad, nedostupné, jak v slávě starý hrad, tak příkré, bez srdce, tak zatvrzely.
I byly krásny tak v své příkré zdobě, že byl by musel býti srdce prost, kdo nepostál by tu jen málo dost a zžaslým okem nezaplesal sobě:
tu v skalách sestárlé a plny vrásky, tu dětské s kyprou křovin kadeří, tu zadumané v sosen zášeří, tu květem veselé jak popěv lásky.
Což by tu každý popřál sobě času! Jen vlny v chvatu zlém ho neměly, ty tupě s časem kolem letěly, a kdo byl s nimi, ztracen byl v jich kvasu.
Tu křik by marný byl. Nebť voda letná zalila v ústech každý hlasu vznik, a v jeky vln se ztrácel lidský křik jak zrnko písku v zrnka nespočetná.
A byl by marný, neboť duše živé nekmitlo na stráních jim v záruku: jen orel v pyšném křídel oblúku přepínal břehů srázy domýšlivé
jak lávka, již vdech’ malíř nad propastí – a pod ním více lačných zlodravců za nimi lítlo s pudem krkavců, by na jich srdci již se mohli pásti.
Cookies on Poetry Cove