Pojď sem, ty pohozená lebko:
buď nevíš nic, neb nepovíš;
a co zas já vím a co říkám,
jsi hlucha, o to nestojíš.
Nuž jaký hovor, kde jen ptaní
a zatvrzelé mlčení,
kde hloubka jen, a žádné mosty
neb přechody a změlčení?
A přec to ptaní náš je život
a mřeme sobě v odpověď;
ba ptaly se už celé věky,
jen více nikdo nedoved’.
Žít na smrt, kvésti na zvadnutí,
být vše a ničím – obojím?
Neptám se víc. Ta lebka mlčí
a o jinou řeč nestojím.