Mne ani mnoho nebolí,
když vadnout vidím krásu v květech,
vždyť se mi z jara vrátí zas
a krásnější snad v nových dětech.
Však bolí mne, když druhy zřím
květ za květem si z ducha pleti,
vyvlékat duši ze všech krás
a žíti dál a sevšedněti.
A smát se poupat mrtvolám,
svých snů se chlubit pronevěrou,
kdy nelze již co oškubat –
to štěstím zvát a kariérou.
Ach, přátelé, tak stlát si poušť,
žít vidět vás v tak mladé smrti,
dnem každým být pak více sám –
to div mi srdce nerozdrtí.