Tyrana vedli na popravu,
lid jásal: „Sláva svobodě!“
Duch času šedivou zved’ hlavu
a smál se lidské přírodě.
„Co nám se posmíváš tím mrazem,
kdy hlavní zlo jsme vyvrhli?“ –
„Aj, vy umíte tnouti rázem,
a sotva chlup jste vytrhli.
Tam pohleď na ty svoje davy
a slyš ten prázdný hrdel jas:
tam tyran hlava vedle hlavy,
než nadáš se, má hlavu zas.“
A vskutku. Steré tváře bledly,
jen hlesnout, každá přivolí –
už jednoho tam v slávě zvedli
a ještě dnes ho nastolí.
„Nuž, brachu, měj se také k jasu,
aneb si zaplač v útěchu!“
„Ba, půjdu s tebou, duchu času,
jeť smysl jen v tvém posměchu.