Prohlížely se v rybnice
tři vrby babky, babice,
zda ještě, jak za svobodna,
je která k světu podobna.
Ta jedna zrovna bez huby,
ty druhé s ústy bezzuby,
bez těla kosti, beze měr,
šat na hadr a plný děr.
Ta jedna chromá na ruku,
ta druhá z mechu paruku,
a v prsou všem, by střehl mír,
vyspává za dne netopýr.
Ta jedna s chůzí v nevoli,
ta druhá sotva o holi,
a dechu časy nastaly
jak z polámané píšťaly.
A k tomu ze dne do noci
jak po padoucí nemoci,
a při všem tuze ozdobny –
jsou přec jen k světu podobny.