Čas s rolničkami, s bičem šaška,
sed’ na hrob a tři vyndal lebky,
ta jedna měla dýkou ránu,
ty druhé povrch hladce hebký.
Pak živé zavolal a kázal:
„Přes tři sta let, to byl v nich rozum;
ta jedna jezdila co kníže,
druhá mu koně piala k vozům.
A kníže kázal: ;Dolů s hlavou,
jež do vozu se stále točí!‘
A když ji srubli, křikla kněžna,
neb nad knížete byl jí kočí.
Ta knížeti nakápla jedu,
pak plačíc ustlala jim k sobě,
však dál jí též nestačil rozum –
teď tři sta let jsou v jednom hrobě.“ –
Živí se scházejí, však běda,
každému dýka číhá z roucha,
kdo má ji, na druha ji brousí,
čas káže – nikdo neposlouchá.