Vy světel zřídla hvězdnatá,
když z hloubi své tak hledím k vám,
má duše jest jak poďtata,
a přec na mysli okřívám.
Neb vy jste věčnost, spřízněny
tím klidně krásným mihotem,
bez sporu, stálé, blaženy
i blažící svým životem.
A já jsem bytost, schvácená
na délku několika jar,
tu v žal, tu v slast potácená
jen bublina, letící v zmar.
A jsem si sotva pohádkou,
ni sobě nerozluštěný,
dech činy mé, i s památkou
do věkův bouří puštěný.
A přec mi jest, že duši mé
tak příbuzny jste, nejsladší:
či sestry mé, či hvězdy mé –
však o vás že jsem bohatší.