XIX.

Tak mluvíc, k srdci mu se přivíjela a ústa k ústům jeho přitiskla, jak by v ně celou duši vystýskla a jeho duši zadržeti chtěla.

A Tomeš vyděšen, pln udivení, jakoby všemu s těží rozuměl: však slov líbeznou stopu v sluchu měl, že bylo mu, jak v květů jarním dštění.

I přestal škubat loďku ode skály, jíž dosud držela se jemu v žas, však z prsou dutý ozval se mu hlas – nebť duše základy v něm k slovu vstaly:

„Ty za sebe jen hledíš mylným okem, chtíc květem zastřít žití mrtvolu; co mohlo nám vykvésti pospolu, nech spát a nebuď slov lahodným tokem.

Tu před se hleď. Tu pravda již jen baví. Za chvilku, za mžik není pochyby: zamknou se ústa s všemi zásliby, oněmne jazyk, srdce dorozpráví,

zrak zasklí otupen se světla kynu, a naše těla s silou vydychlou jak tráva budou s vůní vyčichlou – na pospas – nic – stín sotva našich stínů.

To pravda jen, vše ostatní jest klamem. Hleď ve tvář jí, a dost-li máš sil těch, zpečetit klamem poslední svůj dech – nuž zpovídej se – jsi na prahu samém!“

On jakby náhle silou rost’ všech oudů, byl hlasem svým i zjevem velikán: svět neznámý stál před ním zodmykán, hlas jeho zněl jak k poslednímu soudu.

„A co jest pravda?“ ona na to klidně, a z rukou vypustila jeho skráň. „Co pravda jest? O, svědkem nebes báň, k níž vzdechy mé se potácely bídně!

Kdo podvrátil života mého stavbu, kdo vydal na plen mého srdce mír? Kdo strhnul loď mou v zhoubyplný vír, když ved’ sem ji na nejkrásnější plavbu?

Kdo zpustošil mou duši v puku máje, kdo promrhal mou víru v člověka? Kdo v posměch vydal práva odvěká, jež táhnou člověka ku branám ráje?

Kdo v myšlenek mých krb nasadil hada, že z dnů mých vyplet snění sladký květ? Kdo den můj zaved’ k věčné noci zpět? Nuž zpovídej se, na tobě jest řada!“

Katuška v dlouhém naň hleděla zření, půl jata v úsměch, polo ku slzám: „To pravda, Tomši, není, to jest klam,“ a hlavou zavrtěla jako v snění.

Pak odmlčela se, pak hlavou klesla, pak na pláč usedavý zaštkala, pak utichla, pak v tvář cos utkala, že na ní zář co lesklou mluvu nesla.

Tomeš se zachvěl, jako bleskem tknutý. „To vše jest, co si chtěla povědít?“ V tom byl, jak když se má v něm rozednít, a takto zas jak skála nepohnutý.

„Teď nech mne umřít,“ ona na to s prosbou, a pevně rameno mu objala, jakby je k zvedu loďky vyzvala, již obcházely vlny s novou hrozbou.

„Teď umřít? Umřít? – Ano, umřít, věru! Však dříve slyš též o mé zpovědi, než slova naše dozní v posledi. Já tebe miloval nad lidskou měru,

však já tě nenávidím ještě více. Tys měla srdce mé vznést nejvýše, však tys je ponížila v přepyše – a proto smrt ustlána na tvé líce.

O, výborně tys splatila mou lásku! Znáš lidi ty, kdož pýchy odkazem nám tyranů se stali obrazem, až člověk nic jim leda v nízkém svazku,

až tyjí z jeho slzí, běd a tuku, až muž jim upoutaná svalem kost, až leda pamlskou jim ženy ctnost? A ty – o, ty si podala jim ruku!

Já více nežiju po onom šeru, kdes pochovala moji naději; dnes já tě pochovávám snadněji, ač zbytky srdce ještě žalem deru.

Já umřel již a já umíral dlouze. A já jsem ten, jenž na smrt tebe zval, já v jícnech smrti veslo udolal, jak bylo vypočteno již v mé touze.

Já strůjcem všeho. Že pak dosud žijem, jest nezdařená hříčka náhody; smrť čítá nás již do své úrody a jenom z nerozumu váhá kyjem.“

„A proč ty váháš, když to vůle tvoje?“ Katuška řekla, však to byl víc zpěv; bylť již jak sladkým dechem její zjev, jenž v umírání našel struny svoje.

A byla jako z tepla její slova, jak by je srdce zvláště vynašlo: vše chtění nadobro v ní vyhaslo, jí byla chtěním vůle milencova.

Pak řekla: „Když sme sedávali spolu pod keři šípků, v loubí sebraných, a ty si ze slov v písně utkaných chtěl luštit pohádku života bolů:

o, tenkrát zraku mému bylo skryto, že sám podvrátíš v sobě poklady, jež byly bytosti mé základy; ne života, však klamu jest mi líto.

Pohádka ta se nezdařila tobě.“