XIV.

A sedli. Loď kmen byla vyhlobený, jak v Tatrách obyčej. A do běhu rozehnal Tomeš loďku od břehu se silou, při níž odpor nemá ceny.

Loď řízla vlny jak radlice hlínu, že zaječely plachým povykem, pak vrhly se jak lvice v loďky lem, podrážděné až na krev v rodném klínu.

A lemem škubaly jak v loupež spiklé, jak chtivé, loďce rázem zvrhnout cíl, že veslo, jež zas Tomeš zarazil, jak stéblo třáslo se na větru vzniklé.

Však vytrh’ ji z vln hněvu mocným chvatem, by vrh’ ji v prudší jek vln sousedních: ty hned, jak pyrati, z sil nezhledných ji ztékaly a hrozily jí zvratem.

Když pak i z těch ji vyhnal rázem druhým, zastříkly pěnou jako na posměch, nebť za nimi hned jiných dme se dech: těm jistě neunikne během tuhým!

A unik’ jim, unik’ i druhých plenu, v němž hrozily ho zervat útokem, tu v hor tu v dol se měníc úskokem, tu jako jícen, tu tvoříce stěnu.

Uniknul všem a loď již ploula hladce; a když se na Katušku podíval, ret její chvěl se, zrak se usmíval, ba plná něhy zachvěla se sladce.

Však v tom tvář zbledla jí jak z mlhy tkaná, nebť Tomeš pojednou byl bez vesla: loď ploula, kam ji voda zanesla, a ta ji nesla zpět, jak bičem hnaná.

„Vždyť tamto břeh!“ „My k jinému as plavem!“ on řekl klidně, s děsnou rozvahou, a již šla loď zas cestou neblahou,

jež byla divých vln poseta davem. Ó, tenkrát vlny jináče si vedly, by neušla jim kořist toužená: lest, násilí, mstou dravost broušená –

vše spojilo se v útok nepřehledlý: jak smečka vlků hned se na ni vrhly, ji mžikem zalily po samý lem a zvrhly, vzhůru dno, ve proudů jem,

a již jak třtinu všecko s sebou strhly.