A když bouř přelítla a mír se vrátil,
zašel si Tomeš k řece po břehu,
jež rostouc, vlny hnala do běhu,
an proud jim šumnou hudbou cestu krátil.
Tam usednul, kde malá loďka stála,
po níž v protější břeh se převážel;
vln hukot o břehy se rozrážel
a vůně jasmínů přes řeku vála.
Sotva že used’, lehký krok tu šustnul –
Katuščin krok, jejž vedl hravý spěch.
„Přeplavme se!“ zašeptal její dech,
jenž v tváře výrazu co prosba zhustnul.
Ta slova zalahodila mu v duchu,
leč také uslyšel je s úžasem,
nebť jemu byla čehos ohlasem,
co déle již se chtělo vydrat k sluchu.
„Se převézt? Voda roste vůčihledem,
jak jezdec vlna pne se do skoku,
jenž smrt a zkázu nese v tlumoku –
ty bys jim svěřila se dětským zvědem?“
A hleděl přec, jak sám by přál to sobě,
ba jakby dávno již byl uchystán;
a ona dětsky obemkla mu skrán:
„Ne vlnám, vždyť bych svěřila se tobě;
jáť za větších vln s tebou v loďce dlela.“
To znělo, jako pouhá lahoda;
on vstal a rychle vesla dobuda,
byl připraven. Jen řek’: „Tys tomu chtěla.“