Jsmeť lidé my jen jak ten strom,
kdy v zem zapustil kořen:
oklesťte jej, přesaďte jej,
a život jeho zmořen.
A mysl naše v místě tkví,
kde nám kolébku stlali,
kde přítelky a přátelé
nás v dětskou souhru zvali.
A mysl naše v době tkví,
kdy srdce v sladké leči
si našlo družku a tu řeč,
již lásky zveme řečí.
A vazbu milých obvyků,
i sny, v nichž ráj nám stvořen –
oklesťte jej, přesaďte jej,
a život náš je zbořen.