Pojď, drahá – než se doshodnou,
čí zpěv víc dojmout umí,
my sobě zajdem v pásmo hor,
kdy sterým hvozdem šumí.
Zpod řeka švarně na pochod
zve pramének si tenký,
a nad ní ptáků kmitný roj
hrá sobě na myšlenky.
A strání zvukotkaný dech,
hněv slavný vodopádů,
a všecko to jak z jedněch prs,
jak z velké duše skladu –
A jak tu píseň skládají,
až vyslechem je vřele:
pak poznalas mou knihu kněh
i mého učitele.