XI.

Pak stalo se, co lehko předvídati: když nějaký den na to pominul, on s Katuškou se opět dostihnul, že bylo oběma se k sobě znáti.

A Tomeš ve tváři lhal poklid jasný, jak lovec, když chce obejíti laň, však celý byl jak namířená zbraň, kdy tajně krytá v roucha záhyb řasný.

A počal lahodným omlouvat slovem, že už tak drahný čas jí neviděl, že samotil a jakby osiřel, an neměl domova pod vlastním krovem.

Že ani k dárkům neměl mysl hledět; však že jí nyní v dar cos uchystá, co překoná ji nad vše dojista – co při tom myslil, těžko na vlas vědět.

A Katuška jak druhdy, plná víry, dětinným okem k němu pohledla, v zrak srdce, duši, mysl pozvedla, jako když láska její nemá míry.

I litovala, že tak dlouho scházel; že mohl seznat svět a světa div, a slyšet, co neslyšel jaktěživ, vše vidět, jakoby ho doprovázel –

však že se host k nim ještě brzy vrátí. Ta přímost Tomšem skoro viklala, jak láva vrchem, než se vydrala, že ze svých myšlenek již chtěl se káti.

A však jen na chvíli se v sobě klátil. Nebť hned se mu zas v duši zabřesklo, jakby se dravčí oko zalesklo, a břítký úmysl vše v pěstě schvátil.

Tenkrát v něm dravec zved’ se z polovice a s těží jen se zase uložil. Pak jako v odpověď jí doložil: „Div! O, já viděl divů mnohem více!

Já nes’ jak v pouzdře všecku krásu světa a k vůli ní sem pozbyl rozumu, pak zmoudřel sem, vrh’ pouzdro do rumů a srdce s ním a bylo po všem veta.

Ta noc jak upír krev mi ssála z těla.“ Pak zvolal s bolestí a s jásotem: „Jak krásná naše plavba životem!“ Pak rozešli se jako v přízni zcela.