Co potom dálo se, lze říci krátce:
host na den, na dva konal výlety,
kam krása hor volala v ústrety,
pak zas se vracel k břečťanové chatce.
A když tak mnohé prohlednul si trati,
rozloučil se a pohnut děkoval,
a vesel v mysli dále cestoval,
a slíbil, že se ještě brzy vrátí.
A co se zatím dálo, moh’ by říci
nám Tomeš, kdyby ještě řeči dbal;
však jeho ňádra dravec vydlabal
v bezsenných nocech sobě za ložnici,
a že bys hostem, v zámlklost se halil:
neb kdyby ten se k hlasům přiměsil,
on byl by duši z těla vyděsil
a soulad hor na pouští úžas zvalil.
A Tomeš chodil do besídky skalné,
kde v šípků loubí vod hra líbezná:
ó, byla tě to brána vítězná,
však vítěz kleslý ve podobě žalné.
A tak tu sedal jedin, u sedátka,
jak socha bez dechu a bez hnutí;
co za ním, bylo s výše klesnutí,
co před ním, hrozná k přemítání látka.
A divně mu se v mysl kladly věci:
smrt, život, věčnost, člověk, vražda, hrob,
pak z všeho nic a život z běd a mdlob,
a člověk zavřen v tom, jak orel v kleci.
Pak na mysl mu přišlo mocným tvarem,
co v loubí tom již sobě zbudoval,
a jaké naděje a jak v nich hodoval,
a to mu prsa rozžhavilo žárem.
A když pak srovnal, čím je tady nyní:
žhavá mu slza v ňádra zaklesla,
však vnitřní výhně málo vynesla –
tať zbyla všecka v ňader choré skříni.