Potok v tmu noční potopen,
vrbami z šeda obklopen,
a když šel měsíc vrbami,
jsou potaženy strunami.
Vyběhli lidé z vesnice,
vyběhly mladé dívčice,
a ten, který je vyděsil,
na vrbu housle pověsil.
Nelekla se jen jediná,
ta byla toho příčina,
ta odkvapila v podstřeší,
tam svoje srdce potěší.
Hned z rána zněly cymbály,
ty svatebčanům zahrály,
kdy však šli kolem potoku,
zašla jim vůle do skoku.
Zbudil se, zbudil mladý spáč
a z vrby zahrál divný pláč,
tam ještě bloudil noční duch,
až ji přechází zrak i sluch.
Rozluč se, děvče, s nadějí,
lidé to místo míjejí,
to místo, tebe zároveň,
a můžeš-li, pak zapomeň!