VIII.

A jeli. Ona vylíčila krátce svou velkou v matné tísni nehodu, a mladík žehnal jí co původu, že může navrátit ji rodné chatce.

A byl to mladík zaosmahlé pleti, jak bříza rostlý, něžný v hlednutí, svěží jak kytka, bystrý ve hnutí, že bylo radost, naň se zahleděti.

I dvorný byl, i srdcem doved’ hnouti, ve slovech hlazenost a teplý cit, hlas jeho zvonil, řeč jak vábný třpyt, že byla radost, jeho poslechnouti.

Vyprávěl, odkud, kam a za čím jede: z velkého města dal se na pouti, by mohl kraje, lidi shlednouti, a nyní do Tater ho touha vede.

A tu, co dosud viděl, tak ho jímá – ten skvoucí kraj i lid drahocený: že jest si jako znovu zrozený, jak zřel by kolébku, v níž lidstvo dřímá.

To Katuškou tak hnulo vůčihledě, že tvář i oko jí se zalesklo, že srdce vejsklo si i zastesklo, jak slavík, lká-li na větvici sedě.

Vždyť to ten kraj, jenž od dětství jí drahý, a ten i jeho nad vše zanítil! Až slzy třpyt jí na tvář zasvítil. A jako mistr několika tahy

dovršit umí obraz ve výrazu, tak dokreslila jeho nástiny a vylíčila stráně, pastviny, lid, život, vrchy – vše ve vlastním rázu.

Tak byla schvácená svých citů vzrostem, že ruku jeho ve své držela a řekla: „Jsmeť jen prosti docela, však buďte v našem domě milým hostem.“

Tak byla obrazů těch jata sledem, že konský dusot minul doslechu, když u ní Tomeš stál jak bez dechu a přelít’ vůz, jako blesk mraky, hledem.