Tu na trh jeli kdys blízkého města,
a Tomeš koňmo je tam provodil;
však bůh ví, ký se zmatek přihodil –
Katušce v tísni ztratila se cesta.
A bloudíc v tkanivu neznámých tváří,
jak muška v pavučině zmatená,
nadarmo v lidech volá na jmena,
jež blízka jí dle rodu i dle stáří.
I rodičův i Tomše ptaní všade
ve směsi hlasů mizí zhlcená:
vše marno; stopa byla zvrácená,
an lidu proud již přes ni vlny klade.
V tom zmatku, než by noc své strhla hráze,
radš sama jme se spěchat k domovu;
snad cestou že se najdou poznovu,
snad jinak nesnázím se vymkne snáze.
Tak spěchajíc, zas byla dobré mysli.
Časem se nazpět k městu ohledla,
časem si v odpočinku usedla,
a pak zas jako ptáček neodvislý.
Pak uslyšela zahrčeti kola –
nebyl to její vůz; však postála.
S vozu se mladá hlava usmála
a přikyvla a pozdravila s pola.
Katuška v mladé důvěrnosti zdobě
se ptala: „K nám-li do hor jedete?“
„K vám do hor; libo-li vám, sedněte.“
A mladík zastavil a zved’ ji k sobě.