VI.

Též zvláštní místo pro sebe si našli: milounké hnízdečko to v lůně hor. Dvě skály proti sobě stály v spor, a ty, jak dívčí vlas se zdobí mašlí,

svůj mech si bílým vyleštily pásem, jenž po nich zurčil tenkým pramenem. A dole, mezi skal těch kamenem, se leskly trávy sametovým klasem.

Ty byly jako schválně tu, dle plánu, jak koberec k sedátku prostřený; sedátkem kámen byl tu omšený, kobercem to, kam noha šlápla v stranu.

To dole. Nahoře však, prostřed doubí, vstříc rostly sobě šípky vysoké, ty spletly tak se v tísni divoké, že tvořily jak jednoslité loubí,

jímž s těží dral se den i krůpěj deště. Bylať to klenba divě líbezná, jak velká živá brána vítězná, kde vše se šatí v přirozeném leště.

To byl jak koutek schvalně uschovaný. Však znali jej též ptáci peřestí, jej laňky znaly v ranním úcestí, a Katušce byl nad vše milovaný.

Sem přicházeli v nejkrásnější zdobě, by cítili se novým domovem, tu zakládali víru obnovem, již novou srdce vždy vynajde sobě,

a jež jest věčná jak základy země. Tu byli sobě kněžmi pospolu a žáky v nejvděčnějším úkolu, tu shodli se i bez slova a němě.

Jen jedno nesrovnala dobře v mysli: když mluvil o pánech a o hradech, tu jakás nenávist jej jala v spěch, že bledna chvěl se jak list dubu svislý.

A tu se zdálo jí, že Tomeš roste, že ani nemluví, jak byl by z hor: řád, světy, člověka uváděl v spor, tu jiným byl a ne jak mysli prosté.

Tu zběžně jen a v urvaném vždy slovu protrhnul předků svých jakýsi děj: tam, v zemi dál, bezcitný dobrodziej je pošlapal a spoutal do okovů,

až jenom útěk do těch hor je spasil. Tu ujali se; leč i nenávist, již nezmírnil ni čas, ni změna míst, jež rostla v dětech, jak ji otec zasil.

To lehký jen byl uzel mladých táček; nebť láska, jež plá v plném zápalu, jak slunce ozáří vše v návalu a leskem vroubí i na nebi mráček.