V lada pustá, k ulomené hruši
bez mízy a listí, bez snětí,
sem až dojel, u ní pustil duši,
bez druhů a přátel, bez dětí.
A kůň zaržál jako zlomen ve dví,
kůň, tak sotva potažená kost,
pes mu zaštěk’ z tísněného ledví –
pes, víc kostra; není toho dost?