Do lomů jde Bárta z rána, skály láme, zpřevrhá, hromu klín je každá rána, div se země nestrhá.
Zastaví se v smutném stesku: „Tak jsi, země, bohata, knížatům dáš slávy, lesku, trůn i palác od zlata.“
A zas buší v horkém potu: „A co červ já chudobný! Palác můj je sotva z plotu, boudě psí spíš podobný.
Ale mít tak z tvého lože jeden kámen ze zlata, ženu na to – pane bože, byla by to záplata!“
Zabeře se v rozjímání, ruce klade do klína – co to plá mu v tvrdé dlani? Zlata plná slitina.
Hned se kámen v palác klene, prostřed bílá komnata, v síních stoly rozprostřené pro pány a knížata.
Na stolech co hrdlo ráčí, vína, jídel na stohy, hudba drnká na pavlači, až to trhá pod nohy.
V síních tenké vodojemy, v tanci dívčí kročeje, zrovna jak když liliemi samé růže proseje.
A ty růže světlo v oku, lilje hlavou pokynou – „Bárto, Bárto, hni se v kroku, vyber si, však jedinou!“
Hned se v živý věnec klenou rty a šíje bělostné, všude, na rtech, na ramenou vděky jsou tak pohostné.
Měkce obtočí ho k sobě, sladce mluví: „Náš jsi, náš, sláva tobě, sláva tobě, jednu-li jen zulíbáš!“
Bárta je však samá láska, líbá všecky v beztrudí, v tom zeď od základů praská – ráz! a on se probudí.
Ten tam z ruky poklad zlata, palác, síně, přístěny – v dlani mozol a kus dláta, náruč bez děv, bez ženy.
Vstal a hned si žáhu spraví: rukávy si vykasá, pere do skal, až se taví, až se země otřásá.
Cookies on Poetry Cove