V.

Chladný vítr přes strnité pole běží, temné mráčky po nebi do dáli letí – vše teď jináč, a ten svět k poznání s těží, všechno, jakby zmdlelé, odpočinek světí.

Už ty ptáčky, co k nám přišli s jarním květem, co k nám přišli zazpívat si jemně, by zpěv odkázaly vychovaným u nás dětem – jak by zaplašeny, prchly v jiné země;

opuštěná zanechaly jen tu hnízda a po zpěvech sladké v mysli upomněnky; jinde si teď brhel svoji píseň hvízdá – jinde slavík odříkává srdce zněnky.

Osiřely pole, luka, sady, háje, na pahorku neskotačí beránek si hravý, a ta píseň, co ji z loutny pasák hraje, jinde srdce teď a mysl volně baví.

A ta bříza, stromů kozička ta bílá, z níž nám první vypučely jara věsti, smutná lístky do všech světů rozesýlá, těžko staré hlavě jejich svadlost nésti.

A to kvítí zmizelo, jak mladá léta – snad že s ptáčky odtáhlo v daleké kraje, snad že slunce paprsky mu chladné metá, snad že vítr chladný, co z těch lesů vlaje.

Vše jen stárne, vadne, tuhne mermomocí. I těch dětí ve vsi rejdy povymřely, i ta čarovnost se zděla z krásných nocí, i ty radosti – ty v srdci oněměly.

Ještě tráva na té louce zelená se – snad že zdá se jí o dávnozašlém jaře, o dnů mladých jarobujné kráse, kdy jí první rosa operlila tváře. –

Blažen, komu pěkným snem se září mládí, když se k jeseni rok života mu sklonil! Žel však, komu na mysl jen přiuvádí, jak by za to, že byl mlád, jen slzy ronil!

Stěny bledé, jako kajicníka tváře; jen že na nich nekvetly mladosti růže, aniž smělechtivá šlehala z nich záře, která, v srdci zňata, opět srdce zmůže.

V prostřed kříž a na něm Kristus rozepiatý, nad ním bohoroditelky obraz svatý. Vespod z černé lampy polomrtvé světlo mžiká jakby z oka unavena bděním,

v kterém chvílkami se něco jiskry znětlo, ale přimykáno těžkým rozesněním. – Tahlé chodby, nepřivyklé krokův hlasu; pakli noha k jejich pustotě kdy zbloudí,

sténá ohlas probuzený v teskném žasu, a řeč ta se dlouho, táhle jimi proudí. Stěny věčně tytéž – bledé, beze změny, pro hřích a pro vášeň němé – bez ozvěny,

bez citu pro pestrolících květů vůni, bez sluchu pro světa lomoz lopotivý; a z těch ptáčků, co se na svobodě sluní, žádný nezašle sem hlásek přívětivý.

Život je zde prázdný, smutný – jak ty stěny, život za živa zde pochován jak v hrobě – ne však, aby tlel tam v bezesenném snění, ale s vědomím by odumíral sobě.

Postavy zde bledé, smutné jak ty stěny, jak by z mrtvých vstaly právě probuzeny. Místo plesů jim jen modlení a posty, místo radostí jim pokání a biče,

bdění, slzy, zpytování místo hostí – a tak umrtvují v zárodku hned chtíče. Půlnoc svolavši je v četné chóry temným hlasem souzvučí v jich hóry. – –

Časněli o spásu dbalost mít se sluší, pomodlete se i za mou hříšnou duši! V dlouhé řadě duchové se táhnou bílí; duchové? Ne, těm jsou nejspíš k přirovnání;

v řadě dlouhé, vážně, s odměřenou pílí – břímě mnohých let jim vetchou hlavu sklání. Vítr pootevřeným tam oknem řinká, v chodbách dlouhých, pustých dutě kroky znějí,

zvonku zpěvný hlas jim lehký pochod cinká, a již to zní v chóru: Miserere mei. – – Ty tam šedý muži v pozadí všech bratří! proč tvá ústa němá, k zpěvu nedruživá?

a to oko proč tak mrtvě před se patří, a tvá duše zbožných žalmů zneužívá? Či v tvém srdci neplá, nevře nic, co hodno zpěvu? či ti netřeba se modlit za své hříchy?

či ti nebát, myslíš, božího se hněvu, ani úpadku ve kluzkost zloby, pýchy? – Tvářli mnohá vráska, jizva z bojů s časem, vlasyli jak mléko, oko na zhasnutí,

hlava těžká, k přirovnání s zralým klasem, ňádra chorá, jen tak stačíc k oddechnutí, ruka slabá, nohali jen s těží krokům slouží, duše chorá, tak že zdá se, že jak svíce

dohořelá vyhasnouti touží – – – ba tomu se nebát hříchu více. Pročs však zamyšlený? Zpytuješ své žití? Zpytuješ, jak daleko ti paměť sáhá?

Paměť? Paměť? – Bláhový! Snad v zvadlém kvítí vůni hledáš, na něž smrt jen sáhnout váhá? Nerouhej se! Života sesuté plány, z nichž jen smutné zříceniny oku zbyly,

ale ještě velebny, ač rozsypány, že nás smělostí svou ohromily – nesplněné touhy, z naděje jen klamy – oklamané sny a ztracené ty ráje – –

ba ta vetchá paměť více ví, než sami vypovědět můžem v bujném květu máje. V pozadí ty muži, lebko zšedivělá, ty mi ještě neustále vězíš v hlavě.

Ba já tě znám lépe, než těch řada celá, v jichžto o půlnočním chóru dumáš právě. Neznám já tvou tvář jen z té snad uvadlosti, aniž oko ze mdlých paprsků těch pouze –

ale znám ji, když ti byla ještě tváří dosti, oko okem – obrazem tvé vnitřní touze. Znám ji, když tvůj duch se vzpínal v smělé síle, jak ten bujný komoň, uzdou nekrocený,

jakby s Fébem po nebeské dráze píle, a jen vlastní vůlí mírný, ochocený. Znám tě z dob, kdy srdce netlouklo tak plaše v ňádrech chorých, v nichž teď váhá čemu tlouci,

ale kdy si živě cítil touhy, snahy naše, a jim k skutku razil cestu s duší vroucí. Ba teď jinak – jiné časy, mysl jiná, síly slabé, oheň zhaslý, srdce chladné –

peruť zlomenou pták více nerozpíná, a co vadne, v chladném slunci neomladne. Člověk jen se jednou zrodí, kvete, žije – ba víc prosní, protouží a stráví tajným hnětem,

a z tisíce sotva jeden, jenž si zvije věnec, by ho přečkal věkem, slávou, květem. Člověk zemře, vytratí se z mysli časem – nové jaro, nové vypučí v něm kvítí –

nový pěvec pozatouží novým hlasem – na svět nový nové slunce pozasvítí. Jiný rek se stane svého věku pánem – jiná píseň zajme zvukolibé ucho –

jiné jméno probudí se novým ránem – po nás ani hlasu – – mrtvo, ticho, hlucho. Nedivím se ti, ty hlavo zšedivělá, že ti paměť na minulost mysl drtí:

v kom se velebná tak touha rozezněla – velká touha, vzdorujíc i hrobu, smrti, a z té touhy, čisté jako oko boží, když jen zbyly slzy zmařeného žití –

věru, že mu jedno, kdy se ve hrob složí a se nad ním smutku slza pozatřpytí. Dozněly již žalmů temné, táhlé hlasy. Jako větrem roznešené sem tam klasy

rozešli se mniši, každý do své cely, by mdlým oudům klidným spánkem pohověli; všickni – až tam na jednoho. Lampy světlo bledé, jako tvář, z níž bdění barvu shnětlo,

plašilo mu s cesty černé noční stíny, jimiž těsné byly pustých chodeb klíny. Kam tak pozdě ještě? Od klášterních dveří ke hřbitovu blízko křehkým krokem měří.

Lampy netřeba mu více; luna bledá, jež si po klenutí modrém cestu hledá, paprskem mu stezku známou ošeřila. Hrobů řada různá mu se objevila:

po nich lehký větřík stébla trávy sklání, zespod slyšet mrtvých temné oddychání. Dlouho nehledal. Ten hrob tam v koutě zadním – vrba svislé větve rozvěsila nad ním;

ptáček – němý, jako hrob – z těch větví holých letěl právě; snad si zdřímne někde v polích, kdy s ním pěvec jiný vystřídal se v bdění. Jářku – pěvec, ač v něm zvuku více není –

němý, jak ten pták, jemuž květ jara zašel a se pramen zpěvu jiný nevynašel. – Kříže hrob ten nemá; pomník beze slova lysá vrba ve skloněných větvích chová.

Jak ten muž tam sedí beze hnutí celý, jako v sochu vydlabanou zkamenělý: moh’ by za to mít, že pomník on; tak tiše jak by nemoh’ dech ty ňádra zdvihnout výše.

Oko ztuhle, neodvratně před se zírá, však se zdá, že světlu víc se neotvírá. Obejmul teď vrbu – hlavu opřel o ni – snad že tichý spánek na víčka se kloní.

Odpočiň si po unavení tak mnohém! Teď, hle – jak by zdřímnul. Nu, spi s pánembohem – – Ranní slunce našlo jej v tom obejmutí, v klidném spánku – bez dechu a beze hnutí.

A když mniši přišli, ve spánku jej mníce, budili jej, ale – – nevzbudili více. U mrtvoly dvě bledé svíce bděly, leč povědět mi o ní nevěděly.

Na modlitbách dva mniši u ní dleli, a ti, co věděli, mi pověděli. Již sedmou jeseň prý, co pobyl s nimi, na vůli spoután sliby řeholními.

Jej těžko poznat ze slov prý a skutků. Tvář stále obestřená mrakem smutku jen málokdy se projevila slovem; vždy vážný, jako kříž nad tichým rovem –

ač s námi bratr, hádankou přec více, nám neznámý, jak oheň skryté svíce. Ten smutek v tváři ze dne na den dědě ode dne ke dni stárnul vůčihledě.

Ač v létech mlád, přec vlas jak mléko šedý, a samá vráska jeho tváře bledy. Den trávil v bezemluvném rozjímání vždy sám a sám a noci beze spaní

na hrobě probděl, co tam u zdi leží. Kdo dříme tam, pověděl komu s těží; leč mrtvý v něm – prv ležel za hřbitovem, až Alfred zasadil se o to slovem,

že přenést směly se ty mrtvé kosti tam, teď kde klidný spánek k nim se hostí. On sám je vyhrabav, hrob hrabal nový, a vykropiv jej, nábožnými slovy

zem zasvětil a kosti složil do ní. Tu vrbu, jež se teskně přes hrob kloní, tam jeho ruka sadila. Na ptání, proč tráví noc co noc tam v rozjímání,

on neměl odpověď. Leč žádal sobě, až jeho kostem stláti budou v hrobě, by ustlali mu vedlé, a kříž nízký by oběma byl hrobům stejně blízký –

leč bez nápisu. – – Tak mi mniši pověděli a na modlitbách dál u něho bděli. Večerní z jara větřík vál – tak milo, jak sen by krásný jarní nebe snilo,

a oddychalo čistým, krásným dechem, a větřík roznášel jej milým spěchem. Tam cvrček liboval si v vonné trávě a cvrkal srdce touhu milohravě,

a ptáci k písním ladili své hlásky, by znova pěli dlouhou píseň lásky; ký div, že touha, jež se v srdci zňala, si sladkou písní srdce vyhledala

a dlouho, dlouho v obejmutí drahém se napájela čisté lásky blahem. – Mne jinam vedly kroky. V křížův sadu sem dnes si tichost hledal za náhradu.

Mnohý tam spí za mnohý věk a dlouhý, a nezná nářek oklamané touhy; ba! čí se touha jenom skromně vznesla, ten nezapláče, kdy mu ve hrob klesla.

A proč by plakal mrtvý? Touha jeho – ta nezná letu víc namáhavého, jen klidný sen – to vše jest, po všem touží; ten má, a nic ho z něho nevyhrouží. –

Já jsem si used’ na hrob. Vrba sirá, jež Mariin hrob stínem obestírá, i sem se kloní; pomníku tam není. Nač pomník? Kdo té pouti na znamení

jen kámen nad hrobem si pozůstaví, jenž, že byl živ a umřel, o něm praví – ten kámen nezvěční jej. – K hlavám blíže jsem spatřil zbytky zlomeného kříže –

snad že jej vítr vyrval v divé zlobě, snad divá zvěř, tam ryjíc v noční době, snad zlý že člověk tak svou vášeň kojil. Já různé kusy opět ve kříž spojil,

a napsav tužkou jméno „Alfred“ na ně, kříž postaviv zas – zaplakal jsem maně. A proč bych neplakal na jeho hrobě, o němžto zpívat vyvolil jsem sobě?

Ten děj, jenž mocí v píseň roztál ve mně, jak vodstva proud mi kolem šuměl temně, a já, co pěl jsem, pocítil jsem znova – však pouze slza mi na místo slova.

Teď ptáček přiletěl na vrbu bílou, a zahudal tam píseň roztomilou. Buď vítán, pěvče s líbeznými slovy! Můj zpěv již skončen – – ty pak počni nový.