Byl statku dědic, z rána osiřalý, a lidé tvrdí zasedli mu v dům, měl poklad krásný, cenou neskonalý, a lidí loupež ukryla jej v rum;
by pak je doma v ničem nemoh’ másti, dědičný list mu vrhli do propasti. Tak vyštván do světa a bloudil v stesku, nenajda často, kam by hlavy skryl,
pokropil v slzách každou za dne stezku, ve klidu šera vzdech mu prsa ryl – a v noci za ním lítlo chechtu hlasem, jak doma cizák topí hrdla kvasem.
I viděl syny stejného s ním květu a úcta všech jim byla za podíl, i viděl kvést jich dílo k spáse světu, jak s druhem druh o palmu závodil –
jak neslzet? On zrak si zastřel dlaní a žalobu ved’ až do usedání. Bez přítele a raněn v měkkost duše, jak skalní pták pobíhal v samotách,
až jako jelen, kdy k studánce kluše, rozběh’ se na domova rodný práh: by klepal na dvéře, na srdce hrdé – však těžko poznat, co víc bylo tvrdé!
Tu stál jak žebrák v své kolébky domě, až smích si strhli s jeho chudobou, tu pozved’ rámě a rukama lomě zahřímal v nebe hroznou žalobou –
ó, k tomu-li se může dívat němě, by raděj smetlo jej s povrchu země! Což přišlo k sobě nebe touto strastí, že dnů mladistvých mu se sželelo?
Již pádí mladík v skoku nad propastí – an cos mu postát mocí velelo: a jemná záře šero hloubi plaší a genij z ní list dědičný vynáší! –
Ó, buď nám vítán, svatý pergamene, tys uved’ zpět Odyssa v rodný dům, soud odplaty frejíře z něho žene, a poklad – jazyk vrácen našim rtům;
zlé pýchy síla u nás navždy chroma a my jsme v domě krásy opět doma! Ó, buď nám vítán, svatý pergamene, ty otců přespanilý odkaze;
přes věků bouř tvá duha nám se klene a stará vlast nám žehná k přísaze – jak rekům písně, nám i na věk platí: my za vlast žíti chcem i umírati!
Cookies on Poetry Cove