V hospodě ruchu a puchu,
tam housle, klarinet, bas,
pošinul čepici k uchu –
„Stůjte, ať do toho ďas!“
Zakroutil našedlé kníry
a rukou podepřel bok:
„Kozák jsem ze staré míry,
já vím, co do kulí krok.
Ale mně s takovou směle,
mne českým poplivnout psem:
jedna, dvě – a má ji v těle,
pak ať mne ubije v zem!
Koukáte, kuřata měkká,
to každý jak sysel je tich,
pošeptmo kleje a heká
a nahlas polyká smích!
Koukáte, výkvěte mladý –
mít k tanci ohnivý kvap,
pro holky hlazené brady,
fi! a krev ze srdce bab.
Neznat, co muži je svato,
co krásné, veliké dost,
však na všem trpěti bláto
a mít je za pravý skvost –
Fintit se, čechrat si vlasy,
být klepnám hledaný rek,
hejřiti pitky a kvasy,
tvář mít jen na políček –
Na velkost zvedati tretku,
mít v hádku bojovný sluch,
odvahy však ani špetku,
a zvát to mladistvý ruch –
Koukáte na tu krev línou,
jak sešlá v mém zrcadle jest –
při sám –, tvář nemáte jinou,
dosud v ní nevidím čest!“
Stanula mládež dnes v kole,
jak v kámen utuhla, v led –
vytáh’ dnes kozáček v pole
a jest jak bez krve bled.
V hospodě ruchu a puchu,
tam housle, klarinet, bas,
pošinul čepici k uchu –
„Hrajte, ať do toho ďas!“