Sázka.

„Zde je, kmotři, na to pravice, že přinesu lebku, hnát o půlnoci z kostnice. A čeho se také bát?

Babské trety! holá pověra! Vyhrabaných kostí hromada – věru, velký jsem vám chuděra, bázeň-li mne jenom napadá.“

„„Ne – ne, kmotře! Žádné žerty to. Odtud jen až potud, a nic dál. Má-li člověk to již odbyto, hoden, by v pokoji spočíval.““

„E co! Mrtvému as jedno je, v hrobě-li, či tuto v světnici; a nenajde-li zde pokoje, odnesu jej opět v kostnici.“

Sázka platí. Krejza odešel. Zde však – jakby uťal v hovoru. Ten tam o dlaň čelo podepřel, – mnohá věc je hodna pozoru!

Ba ten člověk – divů plný svět, na divném si loži ustele; a dřív nežli mine sedm let – pár těch hnátů, hrstka popele.

Co tím lidem země zaseto! Otec, matka, děti, vnukové, dědeček – už všechno hnije to, my tu ještě – bídní tvorové.

Naši kamarádi – z těch jsou tam mnozí u té velké armády; my tu ještě – Pánbůh žehná nám, milujme se tedy bez vády. –

Netrvá to dlouho – pádný krok – dvéře rozlítly se do kořán. – „Možná-li dát co můj na výrok? Pouhá hračka – jak vám povídám.“

Na stůl dutou lebku položil, pod ní hnáty křížem sestavil. – „Abych zejtřejšího dne víc nedožil, hnát-li ten kdys svatbu neslavil.“

Leckterýs pak ještě divný žert divně se mu z huby vybrodil. – „Na mou duši – jakživ neměl čert víc než já smělosti za podíl.“

„„Nic to, kmotře. Půl jen kuráže, přines hnáty, jste nám ukázal; hrdina se teprv ukáže, když je dáte, odkud jste je vzal.““

„Proč bych nedal? Peleš jejich znám – a měsíček svítí na cestu. Věru, že tak málo strachu mám, jakbych si jel pro svou nevěstu.“

Kosti zase sebral – odešel, větřík chladný ke hřbitovu vál, – chladný – že ho mráz až obešel. Ale čeho by se z kostí bál?

Když tak patří pořád před sebe, vidí v dálce krchov – z něho věž – – co to tam se mihá – pro nebe! Snad – to noc jen zrakům mluví lež.

Ale jak? to chrastí stále blíž, ba už u něj – „Slyš, ty holoto! Nu – když je tak silný ten tvůj kříž, unese mne také – zkusme to!“

Už na zádech sedí kostlivec. „Nezpouzej se, hřbete, cachej dál! Však já zvětřil, kdo ten zběsilec, jenž mé holky hnáty rozebral.

U nás hlučno – tanec, rejdy, ples, bez milé to nejde do páru; teď nás oba honem domů nes – sic se nerozejdem bez sváru.“

A umrlý popouzí ho v spěch – nohu rychle stíhá nohy sled. – „Krista pána – kde jen vzíti dech! Nepůjdu-li, zaškrtí mne na posled!“

Hodný už kus cesty urazil. Však což naplat – krchov je až tam – a ten – buď se k zadám přimrazil, buď k nim přirost’ – to ví Panbůh sám.

Krejzu pojímá už v srdci strach – košili by na něm ždímat moh’, nohy slábnou, prsa jakby stáh’ – k tomu pořád těžší je ten hoch.

„Slyš, umrlý, vždyť mi zlomíš vaz – nemusíme se tak tuze hnát; slez a klusej podlé trochu zas, jsiť dost velký na to kolohnát.“

„Nic to. Když rád nosíš, tak jen nes. Moje hnáty během ochábly, a jaký by, sloto! byl to ples, kdyžby rejdit měly seslábly!“

Pomoz Panbůh – už to blízko sic, slyšet chrastit dovádivou spřež, ale každým krokem tíže víc – síly na mále a – dechu též.

A ta tíže – není možná dál, hodinka to jeho poslední. – „Bože, co jsem jakživ dokázal, pro Kristovy rány, odpusť mi!“

Krejza klesnul skoro bez dechu v tom tu kohout jitřní zakokrh’, mrtvý větřil den, a v pospěchu upaloval – div se nepřetrh’!

Ráno našli Krejzu v povoze; víc byl mrtvý ale nežli živ. Nemoh’ ani státi na noze, musili ho odnést – žádný div.

Zavolali hnedle doktora – fantas pokoušel se o něho. Ba s ním bylo zle už bez skora, bylť i s Pánembohem u něho.

Těžko však se pravdy domakat; mluví se to i to – oboje. Jedni mluví: Škoda na stokrát! Druzí: Měl dát mrtvým pokoje.

Já pak myslím pro svůj díl si to: Buďme rádi, že jsme na živě. A kdo z nás to má už odbyto – nač ho rušit v svatém poklidě? –