Jen nerad o tom povídám; jsem v písmech nesečtený, tak sotva k hrobu dohlídám, na toť za hrobu stěny.
Však to jsem slyšel na své uši, jak posmíval se lidské duši. Byl v svaté zemi, na moři, znal města všeho světa,
kde jaké z ledu pohoří, i v pouštích trávil leta; když mluvil, poslouchat až milo, a přec prý mu zde přeskočilo. –
Nu, znáte kříž ten u pole; tam v bouři chuďas podlí, má sepiaté své mozole a ku Kristu se modlí.
On kolem jda, hned slovo zavdá: „Co ty se modlíš, není pravda.“ Pak postavil se u kříže, jal rukou Krista nohu:
„Když bůh je nám zde nejblíže, proč nemluvit jak k bohu? Já povím ti, jak bez nesnází se pravda na modlitbu sází.
Slyš, bože, v kněží vnadidlo já nezahalím slova, ni v zvonění a v kadidlo, ni v roucha šarlatová,
bych poslal ti to v lichém dechu, jak bys byl bohem jenom z plechu. Nemám ni potisknutý list nechutných řečí sladem,
jež my, jak neuměl bys číst, ti odříkáme ladem co liché modlení a zpěvy – když srdce nám o ničem neví.
Slyš, bože, když se pomodlím zde za bídáka toho, neučiním to s pohodlím, jak ten, kdo slov dá mnoho,
ač všichni tvoji zpovědníci ti neřeknou, co on chce říci. Viz, člověk on, k tvé podobě, tvých světel, sluncí brachem,
a zkormoucený, ve mdlobě tě líbá tu tvým prachem, a druzí z podob tvých, kde mohou, jak červa přišlápnou jej nohou.
Jeť zkroušen, sešlý na duchu, list nalomený, chřadne, a tys tam jako bez sluchu, máš blesky, srdce žádné –
hle, čím ti duše nesmrtelná, když v něm již mrtvá, bezúčelná! Čím ti ta duše? Z pramenů tvých světel má svou pýchu,
leč stvořiteli samému zdaž není jako k smíchu: kdo z darů tvých jen bídu měří, a přec se modlí, v tebe věří!
Co ti ta duše! Nad světy to hrdé svoje dílo když ceníš jen dle žebroty – viz, tu se nezdařilo!
Tu leží v slzách, zlopocené, a to že je ti drahocenné? Slyš bože! Snad jsi uvyklý jen mluvě licoměrné,
však já jsem blesky proniklý, jak to tvé nebe černé; a hřích-li mluvit pravým steskem, zde stojím, zahlaď mne svým bleskem!“ –
Tak skončil, já jak z kamene jsem stál tu, vše to slyše, však chuďas oči znavené vznes’ vlhké, teplé výše,
a co kdy vzdechů slzou odlil, prý jakživ tak se nepomodlil. Nu, kdož to ví. Jak povídám, on živ byl léta dlouhá,
a od kněží se dovídám, že člověk tím se rouhá; byl moudrý, sečtený až milo, a přec prý mu zde přeskočilo.
Cookies on Poetry Cove